_________________________________________ _________________________________________

Kapitoly z naší minulosti

Státní ozbrojené bezpečnostní sbory mají ve Velkých Pavlovicích svou dlouholetou tradici. Na jižní Moravě vlastnili rozlehlé panství Lichtenštejnové. Velké Pavlovice (v německých pramenech Pawlowitz ) s širokým okolím ale patřily k rozsáhlému císařskému velkostatku, jehož držitelem byl přímo vládnoucí habsburský rod. Jen na okraj - statek měl celkovou rozlohu 11.564,28 hektarů půdy, z toho 6.430 hektarů kvalitní ornice. Na veřejný pořádek a respektování zákonů dohlíželi placení obecní zřízenci. Zvolený způsob ochrany místního obyvatelstva a jeho majetku koncem 19. století již nedokázal plnit náročné úkoly bezpečnostního charakteru. Odpovědnost za dodržování klidu, pořádku a zákonnosti proto převzal státní vojensky organizovaný bezpečnostní sbor. S účinností od 1. prosince 1894 byla v obci Velké Pavlovice zřízena samostatná četnická stanice. Sloužili zde celkem tři četníci patřící pod velení 3. četnického pluku pro Moravu a Slezsko - celý oficiální název tohoto útvaru, používaný na úředních písemnostech, zněl Gendarmerie Regiment Nr. 3 für Mähren und Schlesien.

(rakousko-uherský c. a k. četník, konec 19. století)

Do roku 1911 měli velkopavlovičtí četníci na starosti kromě Velkých Pavlovic také osm okolních obcí: Němčičky, Bořetice, Kobylí, Vrbici, Nové Mlýny, Přítluky, Rakvice a Zaječí (tedy prakticky teritorium současného obvodního oddělení). Po zřízení samostatných četnických stanic v Bořeticích a Zaječí část původně spravovaných obcí přešla pod nové útvary, naopak četníci z Velkých Pavlovic rozšířili svůj služební obvod o Horní Bojanovice a Starovičky.

(jižní Morava v dobách Rakouska-Uherska)

Četnictvo (Gendarmerie), působící v Rakousko-Uhersku jako státní ozbrojený bezpečnostní sbor, bylo v Předlitavsku ("rakouská" část habsburské monarchie) organizováno v rámci armádních teritoriálních sborů. Prakticky celá jižní Morava až do zániku mocnářství na konci první světové války spadala pod II. (vídeňský) armádní sbor. Nelze se tedy divit, že místní jihomoravské obyvatelstvo mělo mnohem vřelejší vztah k Vídni než k Praze.

(státní znak Rakousko-uherské monarchie)

V souvislosti s vypuknutím a dlouhodobým trváním první světové války dostali četníci také nové úkoly - především boj proti "černému trhu". Za války vzrostly ceny potravin průměrně o tři sta procent a přirozeně se našli podnikavci, kteří parazitovali na všeobecném nedostatku základních potravin, zvlášť ve větších městech. Četníci prováděli na tyto překupníky pravidelné zátahy - nejvíce kolem železničního nádraží v Zaječí. Sem, k hlavní dopravní tepně ve směru Brno - Břeclav, se logicky stahovalo největší množství překupníků. Od začátku roku 1918 přibyla také další nepříjemná povinnost - velké zátahy na "zelené kádry" (vojenské zběhy), jejichž počet stále narůstal úměrně rozkladu pravidelné rakousko-uherské armády. Většina zátahů na vojenské zběhy ale nebyla úspěšná. Jednalo se vesměs o místní muže utíkající z fronty, které zdejší obyvatelstvo pochopitelně skrývalo a zpravidla včas varovalo před každým hrozícím nebezpečím. Ani samotní četníci před blížícím se koncem války neměli k podobným aktivitám moc chuti a tak k obdobným úkolům přistupovali poměrně velmi "vlažně", ke značné nelibosti nadřízených míst.

(rakousko-uherští polní četníci, I. světová válka)

Rozpad rakouského mocnářství na podzim roku 1918 a následný vznik Republiky československé se u nás obešel bez vážnějších incidentů. To ovšem neplatilo pro zbytek neklidné jihomoravské hranice, kde vznikla německá separatistická provincie Deutschsüdmähren, hlásící se k "německému Rakousku", ustavenému obdobně jako Československo na troskách habsburské říše. K udržení pořádku na separatistických územích byli mobilizováni hlavně někdejší rakousko-uherští četníci a čeští vojáci vracející se postupně do svých domovů z front světové války.

(i takto byl mladý československý stát často zobrazován: Republika se dívá k moři (obraz F. Ženíška, časopis SMÍCH REPUBLIKY, č. 6 z 5. 6. 1919). Zní to neuvěřitelně, ale čelní představitelé státu zcela vážně plánovali, že Československo se stane jednou z koloniálních mocností. Své úvahy se snažili prosadit na poválečných mírových jednáních. Perlou československé koloniální říše se mělo stát africké Togo - někdejší bohatá německá kolonie. Jak víme z historie nakonec všechno dopadlo jinak...)

Československé četnictvo bylo podle zák. č. 299/1920 Sb. ze dne 14. 4. 1920 "vojensky organisovaným strážním sborem, jenž jest určen k udržování veřejného pořádku a bezpečnosti". Četníci sloužili především na venkově. Početní stavy četnictva doplňovali vybraní muži z řad armády po ukončení své základní vojenské služby. Ženy tehdy ve sboru nesloužily ani jako administrativa. Do standardní výzbroje československého četníka patřila opakovací puška s odnímatelným bodákem, pistole a šavle. Stejnokroj měl šedozelenou barvu, límcové výložky a nárameníky s hodnostním označením byly červené.

(československé četnictvo)

Druhým československým bezpečnostním sborem, působícím převážně ve větších městech, byla státní policie. Její uniformovaní příslušníci nosili černé stejnokroje s hodnostními distinkcemi na červených límcových výložkách. Neuniformovaná složka státní policie se zabývala spáchanými kriminálními a politickými delikty.

(četnická a policejní výstroj a výzbroj - ve sbírkách Muzea Policie České republiky)

Podle armádního vzoru četnictvo převzalo systém organizace, výcviku a výzbroje, obdobným způsobem jako policie mělo stanoveny služební úkoly, dislokaci a podřízenost. Vedle trvalých úkolů vnitřní bezpečnosti plnili četníci v době ohrožení státu také povinnosti související s obranou republiky proti vnějšímu nepříteli. Četnictvo ve své podřízenosti spadalo pod 13. oddělení III. odboru Ministerstva vnitra (policie naopak patřila pod 5. oddělení téhož odboru). Hierarchie četnického velení vypadala následovně: Ministerstvo vnitra -- Generální velitelství četnictva v Praze -- příslušná zemská velitelství četnictva -- okresní četnická velitelství -- četnické stanice. Četnické stanice představovaly nejnižší samostatné organizační články. Stanice ve Velkých Pavlovicích podléhala přirozeně Zemskému velitelství četnictva č. 2 v Brně (vnějším označením příslušnosti četníka k zemskému velitelství byla nášivka s číslem 2 přišitá na levý rukáv stejnokroje). Každé stanici zpravidla velel vrchní strážmistr, jeho podřízenými byli četníci v hodnostech strážmistr, štábní strážmistr a praporčík.

(československý četník v hodnosti štábního strážmistra, 30. léta 20. století)

(jihomoravské četnické stanice v době "první republiky")

Život na četnické stanici ve Velkých Pavlovicích plynul poměrně poklidným tempem typickým pro venkovské oblasti republiky. To se ale radikálně změnilo v polovině třicátých let 20. století, kdy pod záštitou nacistického režimu začala rozvíjet své aktivity nacionálně orientovaná německá menšina žijící za území Československa. Parlamentní volby v roce 1935 znamenaly jednoznačné vítězství Sudetendeutsche Partei (SdP). V "našich" obcích se nacistická ideologie nejvíce ujala v Zaječí a Přítlukách, kde bydleli téměř výhradně sudetští Němci. Zbytek československého obyvatelstva, který nepodlehl vábení nacionálního socialismu, přijímal v rámci svých možností nejrůznější opatření: velkopavlovičtí četníci a zástupci místní správy pod patronací břeclavské vojenské posádky například prováděli instruktáže branných cvičení pro civilní obyvatelstvo. Ve Velkých Pavlovicích tvořily páteř těchto branných kurzů a cvičení tělovýchovné jednoty Sokol a Orel. Slovem "branný" ale nelze rozumět klasický výcvik pro boj - v popisovaných případech se jednalo o vytváření malých protipožárních družstev, zřizování pozorovatelen hlídek protivzdušné obrany, výuku základů poskytování první pomoci, používání plynových masek a podobně.

(znak Sudetoněmecké strany)

Po "anšlusu" Rakouska v březnu roku 1938 mohutně zesílila nenávistná protičeskoslovenská propaganda. V Zaječí byla na 1. května svolána velká demonstrace SdP a účastnilo se jí přes sedm set henleinovců ze Zaječí, Přítluk, Nových Mlýnů i Břeclavi. Záměr shromáždění byl jednoznačný - přehlídka a demonstrace sebevědomé nacistické síly. Podobné srazy proběhly také v Mikulově (10.000 účastníků), Hustopečích (1.300) a Vlasaticích (3.000). Německá pronacistická menšina v Československu se všemi možnými způsoby snažila posilovat své pozice. Jednou z plošně realizovaných protistátních aktivit bylo zakládání nejrůznějších "strážních jednotek", jak dosvědčuje například hlášení velitele četnické stanice v Rakvicích:

Oznamuji, že dne 2. června 1938 konala strana [SdP] v Přítlukách v hostinci Rudolfa Kotzendorfera o 20.00 hod schůzi lidu - dosud neznámo jakého druhu - patrně však schůzi důvěrnou, na níž byli pozváni členové strany ve stáří od 20 do 40 let.

Podle důvěrné informace bylo na programu jednání o povinnosti ordnerů [pořadatelé stranických schůzí a základ Henleinových úderných oddílů] opatřiti si v nejkratší době předepsané jednotné uniformy, t. j. bílé košile s černými kravatami, černé jezdecké kalhoty a černé jezdecké boty.

Dále byla na programu otázka utvoření nejnovější složky strany SdP, tzn. "Freiwillige Schutzdienst" ve zkratce "FS". [polovojenské ozbrojené oddíly. Byly cvičeny pro zpravodajské a záškodnické cíle, výcvik probíhal také na území obsazeného Rakouska. Členové oddílů se připravovali na vyvolávání nepokojů, přepady četnických stanic a záškodnické akce v týlu československých vojenských jednotek obsazujících pohraniční pevnostní pásmo]

Tato složka má svou organizací a svými úkoly odpovídati říšskoněmeckým nacionálně socialistickým oddílům SA. [Sturmabteilung - útočné oddíly National sozialistische deutsche Arbeiterpartei]

Prozatím nám schází bližší informace o početní síle organizovaného oddílu FS i o osobách, které mají být do něho zařazeny. .. Za velitele byl ustanoven Jan Ludwig z Přítluk čp. 49. Výcvik členů tohoto oddílu má se konati v tělocvičně Turnvereinu [německá tělovýchovná jednota], umístěném v přízemí místní obecné školy.

Záležitost jest zde dále sledována a případné další poznatky budou tamnímu úřadu dodatečně oznámeny.

Pozn.: zelený text je opisem originálu četnického hlášení, modrý text v hranatých závorkách doplněny autorem jako vysvětlivky.

(Stráž obrany státu)

Ne všichni českoslovenští Němci se hlásili k nacismu. Příkladem může být Republikanische Wehr - branný spolek československých sociálně demokraticky orientovaných Němců silně protinacistického zaměření, činný hlavně na Mikulovsku. Většina jeho členů skončila později, ještě před začátkem války, v nacistických koncentračních táborech, odkud se již nevrátila. Československo na akutní hrozbu odpovědělo vytvořením jednotek Stráže obrany státu (SOS). Jednalo se o ozbrojené útvary původně podřízené Ministerstvu vnitra a nasazované od května 1938 ke přímému střežení ohrožené státní hranice. Jihomoravské pohraničí sousedící s někdejším Rakouskem bránily prapory SOS se sídlem štábů v Hodoníně, Znojmě a Moravských Budějovicích. Jednotlivá družstva praporů SOS tvořili četníci, policisté, financové a později také vojáci, jako pomocníci působili státně spolehliví občané z řad československého civilního obyvatelstva. Jednotkám SOS a pravidelné armády se úspěšně podařilo rozbít ozbrojené oddíly teroristické organizace Sudetendeutsches Freikorps vytvořené v Německu a nasazované v předvečer války k ozbrojeným útokům proti československému území. Nebezpečná služba v útvarech SOS si mezi příslušníky četnictva, policie a dalších sborů vybrala krutou daň v podobě mnoha mrtvých a těžce zraněných.

(státní znak Československé republiky)

K postiženým patřil také velkopavlovický rodák, četnický strážmistr František Procházka, sloužící na stanici v obci Cífer u slovenské Trnavy. V důsledku zhoršení bezpečnostní situace v pohraničí byl v srpnu 1938 převelen na četnickou stanici v Königswalde (dnešní Jiříkov) na Šluknovsku. Po ozbrojeném ordnerském přepadu četnické stanice 21. září 1938 byl odzbrojen, zajat a spolu s mnoha dalšími československými občany - vesměs četníky, policisty, příslušníky Finanční stráže a českými zaměstnanci státních úřadů - za neustálého týrání fanatickým davem henleinovců odvlečen do Německa a následně vězněn nacisty v Budyšíně a Magdeburku.

(strážmistr František Procházka)

V době nejvyššího ohrožení vyhlásilo Československo 23. září 1938 mobilizaci a připravovalo se na vypuknutí válečného konfliktu s nacistickým Německem. Dočasné vítězství v podobě rozprášení henleinovských bojůvek terorizujících československé pohraničí přijalo pronacistické německé obyvatelstvo Československa s výhružným heslem: "Es kommt der Tag !" Všeobecné odhodlání k obraně republiky zničila Mnichovská dohoda spojená se zradou spojeneckých západních mocností - a nacisty tolik očekávaný den skutečně přišel. V sobotu 1. října 1938 začal Wehrmacht obsazovat československé pohraničí. Jihomoravské pohraniční oblasti byly k záboru určeny dodatečně jako tak zvané "páté pásmo", s termínem obsazení od 8. října 1938. Z regionu Hustopečska byly zabrány obce Hustopeče, Kurdějov, Nové Mlýny, Popice, Přítluky, Starovice, Strachotín a Zaječí. Zde žilo 8.193 Němců a 2.210 Čechů.

(státní znak nacistiské Říše)

Obsazení československého pohraničí na jižní Moravě provedla 29. motorizovaná divize generála Lüdkeho postupující na operační linii Břeclav - Hustopeče. Zabrané obce byly přičleněny k mikulovskému okresu, který se sám stal součástí Gau Niederdonau. Velké Pavlovice se rázem změnily v pohraniční obec. Nacisté na obsazeném území prováděli cílený teror a uprchlická vlna českých rodin z jihomoravského pohraničí přirozeně zasáhla i Velké Pavlovice. Místní lidé pořádali finanční a potravinové sbírky pro své utíkající spoluobčany. Provizorní ubytování a další nezbytné záležitosti zařizovali právě četníci z velkopavlovické stanice.

(takové pohlednice se u nás po nacistickém záboru pohraničí objevovaly velmi často)

Mnichovská dohoda zahájila proces faktické likvidace samostatného československého státu. Tak zvaná "druhá republika" přestala existovat v březnu 1939. Četnická stanice ve Velkých Pavlovicích přijala nad ránem 15. března 1939 pilnou depeši z velitelství v Brně. Jejím obsahem byl přísný rozkaz nijak neodporovat německé branné moci, která provede obsazení území celé republiky. Depeše obsahovala také pokyny k vydání zbraní německým vojákům. Za několik málo okamžiků německé jednotky postupující od jihu obsadily Velké Pavlovice jako vůbec jednu z prvních obcí. Četníci poslechli přímý rozkaz a nekladli marný odpor. Velké Pavlovice se staly Gross Paulowitz.

(jižní Morava v době nacistické okupace)

Postup okupačních německých úřadů sledoval jediný cíl - potlačit veškerý veřejný život a germanizovat nebo zlikvidovat český národ. Povinně byly vyvěšovány nacistické vlajky s hákovým křížem, veškeré památky na "první republiku" byly naopak neprodleně odstraňovány a ničeny - státní znaky, sochy, pamětní desky. Úředním jazykem se stala němčina. Téměř parodií je skutečnost, že nacistický Vůdce okamžitě zrušil všechny sudetoněmecké polovojenské organizace, s jejichž uvědomělou podporou se mu podařilo rozbít československou republiku. Svým "soukmenovcům" z ČSR totiž nikdy příliš nedůvěřoval. V nacistické hierarchii byli sudetští Němci, oproti říšským, vnímáni jako "Němci druhé kategorie". O to víc se nacistickému režimu snažili zavděčit svou fanatickou oddaností jdoucí až za hrob.

(zničený pomník T.G. Masaryka v Břeclavi obsazené nacisty)

Výnosem ze 16. března 1939 byl z obsazeného českého území zřízen Protektorat Böhmen und Mähren, Slovensko se stalo "samostatným" státem a spojencem nacistického Německa. Spolu s novým státním útvarem vzniklo protektorátní četnictvo. Jeho úloha jako samostatného ozbrojeného státního bezpečnostního sboru však někdy byla spíše symbolická. Ve všech důležitých rozhodnutích měly hlavní slovo říšské bezpečnostní orgány, zvláště pak tajná policie Geheime Staatspolizei (Gestapo). Velkopavlovičtí četníci neměli žádný důvod spolupracovat s okupačními orgány víc, než bylo nezbytně nutné k prostému přežití.

(používání státní symboliky "Protektorátu Čechy a Morava")

Ve Velkých Pavlovicích od jara roku 1939 působila buňka rozsáhlé odbojové organizace Obrana národa. Velmi brzy se o ni začal zajímat referát II BM/So (pro potírání pravicového hnutí odporu) brněnské řídící úřadovny Gestapa. Po hromadném zatýkání v letech 1941 a 1942 byla buňka rozbita a odhalení členové odboje skončili hned na popravištích nebo alespoň v koncentračních táborech. Protektorátní četníci z místní stanice neměli na úspěchu Gestapa žádný podíl.

(nacistická Tajná státní policie)

Mezi četníky a policisty, navzdory pozdějšímu účelově motivovanému očerňování, se nacházelo mnoho obětavých pomocníků odboje. Jedním z nich byl i velkopavlovický rodák a velitel četnické stanice v Uherském Hradišti - vrchní strážmistr Josef Grůza (* 18. 4. 1908). Jako aktivní člen Obrany národa obstarával s několika podřízenými četníky zbraně pro odbojové hnutí. Po odhalení části ilegální organizace byl 10. března 1941 zatčen a vyslýchán. Ani po brutálním týrání příslušníky Gestapa ale neprozradil své pomocníky a skončil v koncentračním táboře Mauthausen, kde byl popraven (+ 15. 6. 1942).

(vrchní strážmistr Josef Grůza)

V dubnu roku 1945 se přiblížila válečná fronta. Ani jižní Morava nebyla ušetřena krutých bojů. Z východu od Bratislavy postupovala vojska 2. ukrajinského frontu Rudé armády. Němci se neúspěšně pokoušeli zastavit nepřítele na přechodech přes řeku Moravu. Do boje kromě mnoha dalších jednotek vrhli také 13. tankovou divizi, 8. tankovou divizi, 21. policejní pluk SS a 10. záložní výcvikový prapor SS. Po těžkých bojích ustupovali od Břeclavi k jihozápadu do Rakouska a také na severozápad k Brnu, kde se německé armády soustřeďovaly k mohutnému odporu. Sovětský nápor byl na čas zastaven před Velkými Bílovicemi, kde se bránily útvary elitní německé tankové skupiny "schwer Panzerabteilung FELDHERRNHALLE" (sPzAbt. FHH), ustupující z Maďarska přes Slovensko a jižní Moravu do Rakouska. Většina německých jednotek se stahovala přes Velké Pavlovice směrem na Hustopeče a dál k Brnu. Sovětské bitevní letectvo zatím napadlo a úplně zničilo celý německý zásobovací trén umístěný ve Velkých Pavlovicích. Organizovaný německý ústup se postupně změnil na chaotický útěk. Obec byla osvobozena 15. dubna 1945 ruskými kozáky 1. jezdecko-mechanizované skupiny Rudé armády. I ve Velkých Pavlovicích došlo k pouličnímu boji, který si vyžádal padlé na obou stranách. Sovětští vojáci a důstojníci byli pohřbeni u místního kostela Nanebevzetí Panny Marie a později převezeni na společný hřbitov do Hustopečí u Brna. Padlým Němcům byly vykopány hroby na místech, kde zahynuli. Za pár týdnů skončila válka a byla obnovena samostatná Československá republika.

(vyhořelý německý tank zničený na našem území)

Většina německého obyvatelstva byla z jižní Moravy evakuována před postupující Rudou armádou již začátkem roku 1945 a společně s ustupujícím Wehrmachtem se stahovala na jih a západ do Rakouska a Bavorska. Při ústupu Němci důsledně využívali taktiku "spálené země" označovanou nacisty krycím kódem A.R.L.Z. (Auflockerung - uvolnění, Räumung - vyklizení, Lähmung - ochromení, Zerstörung - zničení). Všechno upotřebitelné bylo odvezeno a zbytek zničen, včetně železnice, mostů, elektrifikace, vodáren apod. V naší oblasti byly tímto způsobem opuštěny a později téměř bez boje obsazeny například obce Přítluky a Zaječí. Při ústupu se nacisté záměrně dopustili také mnoha válečných zločinů. K těm nejhorším patří povraždění maďarských židovských vězňů, včetně žen a dětí, příslušníky německého polního četnictva v dubnu roku 1945, ke kterému došlo nedaleko od nás na Mikulovsku.

(nádraží ve Znojmě s dočasným vrakovištěm části techniky zničené při bojích v jihovýchodním cípu jižní Moravy v dubnu a květnu 1945. Zleva sovětský střední tank T-34/76, německý střední tank PzKpfw V Panther, před ním stojí sovětské samohybné dělo SU-85 (s německým kořistním označením na pancíři), sovětský střední tank T-34/85 a sovětský těžký tank IS-2)

Mezi první poválečné úkoly československého bezpečnostního aparátu patřila realizace odsunu zbytku státně nespolehlivého obyvatelstva. Odsun zasáhl také teritorium našeho dnešního obvodního oddělení. Ústavní dekret č. 33/1945 Sb. ze dne 2. 8. 1945 upravoval československé státní občanství osobám německé a maďarské národnosti. Uplatnění tohoto předpisu v praxi znamenalo, že někdejší českoslovenští občané, kteří v době ohrožení republiky vystoupili proti jejím zájmům a přihlásili se dobrovolně k říšskoněmeckému nebo maďarskému státnímu občanství, pozbyli po válce své československé občanství. To se netýkalo občanů německé a maďarské národnosti, kteří v období krize zachovali našemu státu věrnost nebo přímo vystoupili na jeho obranu. Ostraha a dozor nad prováděním odsunu byl upraven příslušnými směrnicemi Ministerstva vnitra. Podle nich řádně konali svou povinnost i velkopavlovičtí četníci (tehdy již příslušníci Národní bezpečnosti) a rozhodně to není nic, za co bychom se dnes měli stydět. Transport místních Němců byl zařazen do třetí a čtvrté etapy všeobecného odsunu. Vše u nás probíhalo spořádaně a z české strany nedošlo k žádným mstám nebo jiným nevhodným událostem namířeným vůči odsouvanému německému obyvatelstvu. Tím samozřejmě netvrdíme, že odsun probíhal bez problémů vždy a všude. Zvláště první živelná etapa, provedená hned v prvních dnech po válce, byla zřejmě velmi krvavá a dotkla se také sudetských Němců na jižní Moravě, zejména v Brně a dalších velkých městech. Němci byli vyhnáni do Rakouska a mnoho z nich cestu nepřežilo. Na Pohořelicku se údajně dodnes nachází několik hromadných hrobů z doby "divokého odsunu". Násilnosti nelze v žádném případě schvalovat, ale rovněž nelze opomenout, že byly především důsledkem represivní politiky systematicky prováděné za války Němci vůči Čechům. Stačí si připomenout způsob válečného "využití" vysokoškolských Kounicových kolejí v Brně a osud Lidic, Ležáků a tisíců popravených českých vlastenců. Vůbec žádný komentář nepotřebují zařízení typu Osvětim, fungující pod správou jednotek Schutzstaffel (nechvalně známé SS).

(pokrývka hlavy, za války hrdě nošená také mnoha sudetskými Němci)

Mimořádně důležitým, dnes téměř zapomenutým úkolem československých bezpečnostních sborů, byl boj proti Ukrajinské povstalecké armádě (UPA), jejíž členové jsou podle hlavního vůdce Štefana Bandery známi spíše jako banderovci. Části této krajně nacionalistické organizace k nám byly vytlačeny z polského území. V souvislosti s bojem proti banderovcům se hovoří především o východním Slovensku a málokdo tuší, že k tvrdým srážkám docházelo také na Moravě. Cizí ozbrojené skupiny v celkovém počtu několika set osob pronikaly přes Beskydy a snažily se probít do Rakouska a dál na západ do amerického okupačního pásma v Německu. Na cestě československým územím se někteří příslušníci UPA dopouštěli loupeží, znásilňování i vražd. První konkrétní zprávy o banderovcích na Moravě pocházejí již z listopadu 1946. Na řekách Moravě a Bečvě proti nim vzniklo zajišťovací pásmo s krycím názvem "Vlára". Na podzim 1947 vyčleněné bezpečnostní síly již nedokázly aktivně čelit náporu ozbrojených vetřelců UPA a byla vytvořena zvláštní Operační skupina "Sosna" čítající asi 1.500 příslušníků SNB a pravidelné armády. Nejbližší základny stíhacích oddílů operační skupiny ležely v Kloboukách a v Lednici. Do rozsáhlých opatření byla začleněna také stanice SNB ve Velkých Pavlovicích. Přestřelky s banderovci porušujícími naši státní svrchovanost na československo-rakouské hranici i ve vnitrozemí trvaly až do roku 1948 a vyžádaly si mrtvé a zraněné. O rozsahu střetů s banderovci na Moravě dostatečně výmluvně vypovídá fakt, že do nich bylo postupně nasazeno téměř 5.000 příslušníků SNB podporovaných armádou. Boj československých bezpečnostních sil proti UPA s sebou přinesl řadu nepříjemných omezení pro civilní obyvatelstvo: zákaz lesního táboření, zákaz výkonu práva myslivosti (odstřel zvěře v lesích) a nakonec i samotný zákaz vstupu do porostů všech lužních lesů v povodí Moravy. Zmíněná přísná opatření platila až do prosince 1947. Boj proti UPA nebyl pouze záležitostí bezpečnostního aparátu, ale celé společnosti. Se SNB běžně spolupracovali zaměstnanci železnice, správci pozemních komunikací, lesní dělníci a také média představovaná tehdy rozhlasem a tiskem. Významnou roli zejména ve zpravodajské oblasti sehrál Svaz brannosti. Lidé si tehdy (na rozdíl od dneška) dobře uvědomovali, že zajištění bezpečnosti je úkolem všech občanů.

(samočinná zbraň z poválečné výzbroje SNB)

Po druhé světové válce došlo k zásadním změnám v organizaci československých bezpečnostních sborů. Výnosem Ministerstva vnitra z 30. června 1945 byly rozpuštěny veškeré dosavadní četnické a policejní útvary, které nahradil nově organizovaný Sbor národní bezpečnosti (SNB), jehož podoba byla zakotvena v zák. č. 149/1947 Sb. ze dne 11. 7. 1947. Sbor byl jako celek podřízen Ministerstvu vnitra a organizačně se členil na Národní bezpečnost - od roku 1949 to byla Veřejná bezpečnost (VB); a Státní bezpečnost (StB). Veřejná bezpečnost měla uniformovanou pořádkovou složku a "civilní" kriminální složku. Do této hierarchie byla začleněna i stanice SNB ve Velkých Pavlovicích. Celý systém v průběhu let samozřejmě prošel mnoha reorganizacemi a úpravami, které zde nebudeme rozebírat. Od roku 1951 byly rušeny stanice SNB a posilována tak zvaná "venkovní oddělení", ze kterých se později stala Obvodní oddělení VB. Postupně byla zavedena také rozporuplná instituce Pomocná stráž Veřejné bezpečnosti. Vývojem prošla i naše výstroj. Poválečné služební "khaki" uniformy se změnily v modré a ty později opět v zelené.

(vývoj služebního stejnokroje Sboru národní bezpečnosti, 40. až 60. léta 20. století)

"Vítězný únor 1948" a všeobecný příklon k politice Sovětského svazu s sebou přinesl také otřesy v bezpečnostním aparátu, který si Komunistická strana Československa (KSČ) začala upravovat podle svých představ a potřeb. Nejdůležitějším obecným kritériem pro přijetí ke sboru a setrvání ve službě se záhy stala "třídní uvědomělost". Formální členství v komunistické straně bylo napříště, až na několik výjimek, pro všechny příslušníky Sboru národní bezpečnosti prakticky povinné.....

(čepicový odznak, 50. léta 20. století)

Nezastíráme, že v padesátých letech 20. století i v našem obvodu docházelo k odhalování "protistátních živlů". Stíhání nepohodlných občanů za velezradu, špionáž a sabotáže bylo populární ve velkých městech a především ve vyšších vrstvách společnosti, na venkově se pochopitelně prosadilo spíše odhalování "kulaků" a "šmelinářů". V prvním případě se jednalo hlavně o velké sedláky, kteří odmítali vstoupit se svým majetkem do zakládaných zemědělských družstev. Druhý případ se v největší míře týkal někdejších živnostníků, kteří po zrušení svých živností tajně rozprodávali na "černém trhu" za několikanásobně vyšší ceny zbývající ukryté suroviny nebo celé výrobky. V poválečné době všeobecného nedostatku prakticky čehokoliv se zvláště akce SNB namířené proti "šmelinářům" těšily značné podpoře široké veřejnosti - dnes se o této historické skutečnosti raději taktně mlčí. Vcelku ani nepřekvapí, že rehabilitace náležící občanům nespravedlivě pronásledovaným pro své politické přesvědčení se často dožadují také jedinci, které socialistický režim oprávněně stíhal za kriminální delikty majetkového nebo násilného charakteru.....

(státní znak Československé socialistické republiky)

Přišel rok 1968 a s ním celospolečenské uvolnění známé později jako Pražské jaro. Reformní křídlo KSČ se pokusilo zavést "socialismus s lidskou tváří" a uvolnit dosavadní pevné vazby na Sovětský svaz. Nebylo nám ale umožněno jít svou vlastní cestou. V Moskvě se 18. srpna 1968 tajně sešli představitelé zemí Varšavské smlouvy a rozhodli o poskytnutí "internacionální pomoci" Československu, podobně jako před několika lety Maďarsku. Tímto kolektivně přijatým rozhodnutím mohla být spuštěna dlouho připravovaná akce s krycím názvem Operace Dunaj. Zapojili se do ní Sověti, východní Němci, Poláci, Maďaři a Bulhaři.

(služební vozidlo Veřejné bezpečnosti, 60. léta 20. století)

Navečer v pondělí 20. srpna 1968 přistálo v Praze několik sovětských dopravních letadel a příslušníci sovětské KGB s pomocí 7. odboru hlavní správy StB zajistili kontrolu Ruzyňského letiště. Od půl čtvrté ráno 21. srpna 1968 začala přistávat vojenská letadla. Vojáci sovětské 7. gardové vzdušně-výsadkové divize a 103. gardové vzdušně-výsadkové divize v Praze během několika hodin obsadili všechny důležité instituce a internovali politické i vojenské špičky našeho státu. Jakýkoliv odpor byl předem odsouzen k nezdaru. Současně se přes československé hranice přelila zbývající invazní vojska. Přes území jižní Moravy postupovaly ze Slovenska jednotky jižní Operační skupiny Balaton (Sověti, Maďaři, Bulhaři). Toho rána se kolem Velkých Pavlovic děly nevídané věci: v místě dnešní dálnice D-2 se od obzoru k obzoru táhly mohutné tankové a mechanizované kolony valící se do nitra státu; označené bílým rozpoznávacím pruhem, dobře známým ze soudobých fotografií. V přízemní výšce přelétávala těžká dopravní letadla invazní armády a nezasvěceného občana muselo napadnout, že právě začala třetí světová válka.

(znak Výboru státní bezpečnosti)

Spolehlivé informace pro obyvatelstvo nebyly a výjimku v tomto směru netvořili ani řadoví příslušníci VB. Ve Velkých Pavlovicích stejně jako ve zbytku republiky zpočátku nikdo netušil, co to má všechno znamenat a co se má dělat. Až v průběhu dne přišel z Brna rozkaz: nedělat vůbec nic! Téměř se opakovala situace známá z roku 1938 a 1939 - jen s tím rozdílem, že Velké Pavlovice neměly žádný strategický význam a Sovětská armáda se proto ani nezdržovala s jejich obsazováním. Invazní vojska se zabydlela v naší v republice (na dalších dvacet let), k moci se dostalo promoskevské konzervativní křídlo KSČ a pozvolna nastoupil "normalizační" řád. Nová vlna celospolečenských personálních čistek zasáhla pochopitelně i SNB a službu musel opustit každý, kdo byl jakkoliv spojen s právě potlačeným reformním hnutím.

(státní znak Svazu sovětských socialistických republik)

Trpké vzpomínky na "bratrskou pomoc" přežívají i po mnoha letech, ale bylo to jen logické vyústění tehdejšího světového uspořádání. Nikde se příliš nezdůrazňuje, že Spojené státy americké jako nejsilnější soupeř Sovětského svazu byly včas náležitě informovány o probíhající operaci a ujištěny, že socialistické armády se zastaví na naší západní hranici. Američané, kteří tou dobou měli ve Vietnamu svých starostí víc než dost, sovětské informace vzali na vědomí se značným ulehčením a v "československé otázce" se zcela stáhli - jinak řečeno neudělali proti naší okupaci vůbec nic, podobně jako další demokratické státy západní Evropy.

(pokrývka hlavy, 70. léta 20. století)

Politické změny se velkopavlovického oddělení tentokrát dotkly jen v omezené míře a spočívaly hlavně v tom, že kolegové od Státní bezpečnosti z vyššího organizačního článku dostali "patent na rozum" a řadové příslušníky Veřejné bezpečnosti úkolovali častěji, než bylo dosud obvyklé. Vzdorovat nemělo velký smysl. Vydané rozkazy byly podle možností plněny a oddělení dál žilo svým životem. Příslušníci StB velkopavlovické "esenbáky" moc rádi neměli (pro nedostatečnou třídní uvědomělost) a tento stav byl vzájemný. Posrpnový normalizační vývoj měl v případě našeho oddělení také jednu světlou stránku. V roce 1972 byla dokončena nová budova (viz. obrázek v prezentaci útvaru), kde dodnes sídlíme. Dlouho jsme si ji ale neužili. V rámci jedné z reorganizací došlo také k redislokaci útvarů a k 1. dubnu 1984 bylo Obvodní oddělení VB Velké Pavlovice sloučeno s oddělením v Hustopečích u Brna. Stejný osud potkal také oddělení v Kloboukách u Brna. Z Velkých Pavlovic se stala pouze stanice Veřejné bezpečnosti s redukovaným provozem. Příslušníci SNB z Velkých Pavlovic byli trvale převeleni ke službě do Hustopečí u Brna.

(služební vozidlo Veřejné bezpečnosti, 80. léta 20. století)

V listopadu roku 1989 se definitivně zhroutil socialistický systém. Novému mocenskému převratu v našich dějinách se dostalo něžného pojmenování Sametová revoluce. Dnes, po letech, vypadá všechno jasně a snadně, ale dosud mezi námi slouží kolegové, kteří pamatují na dny všeobecné pohotovosti, kdy na základě vyššího rozkazu obdrželi SA vz. 58 s ostrou municí a mimořádné školení mužstva politickými pracovníky mělo jediný bod programu - důsledně objasnit a zdůvodnit, na které "straně barikády" je místo každého příslušníka SNB, kdyby snad došlo k nejhoršímu. Že se tak nestalo je z velké části především zásluha řadových příslušníků VB a ostatních ozbrojených složek, jejichž členové neztratili soudné uvažování. Opravdu tehdy nescházelo příliš mnoho a naše republika mohla skončit v nesmyslné krvavé občanské válce - podobně jako Rumunsko.

(státní znak České republiky)

Nový demokratický režim, zcela typicky, provedl radikální čistku ve stávajícím bezpečnostním aparátu a se službou se na základě nálezů prověrkových komisí museli rozloučit všichni, kdo byli přespříliš svázáni s režimem právě svrženým. Za několik let zanikl i společný stát Čechů a Slováků a k 1. lednu 1993 vznikla samostatná Česká republika, která si vybudovala zcela nové bezpečnostní sbory. Z někdejší Veřejné bezpečnosti se stala Policie České republiky. Státní bezpečnost byla rozpuštěna úplně a její úkoly převzaly dvě nové zpravodajské organizace - Bezpečnostní informační služba (civilní kontrarozvědka) a Úřad pro zahraniční styky a informace (civilní rozvědka) postrádající exekutivní pravomoci. Z příslušníků VB se stali policisté, kteří obdrželi modrošedé uniformy.

..... ....

(Policie České republiky, současnost)

V rámci dalších reorganizací bylo obnoveno také původní velkopavlovické oddělení a k 1. listopadu 1991 došlo k opětovnému zřízení samostatného útvaru s územně vymezenou působností, který dnes nese oficiální označení Obvodní oddělení Velké Pavlovice. Současná doba s sebou přináší také nové úkoly pro bezpečnostní sbory. Ani naše oddělení není výjimkou a stejně jako ostatní policisté ze všech koutů České republiky jsme byli nasazováni například při povodních nebo bezpečnostních akcích MMF 2000 a NATO 2002. Nejnovějším trendem zaváděným do práce české policie je posílení prevence na úkor represe, spojené především se "službou veřejnosti" jako svým prvořadým úkolem. O jak náročné poslání se jedná, zvlášť za povinnosti striktně dodržovat veškeré právní normy, vědí nejlépe právě řadoví policisté v přímém výkonu služby. Posoudit, jak úspěšně se nám daří plnit novou koncepci, je úkolem jiných.....

Copyright (c) 284279 (2004-7)